Curator: Martina Mrázová
Břetislav Malý is an artist of a distinctly analytic disposition, whose work derives from fundamental questions of painting. His intense interest in the formal aspects of painting, namely colour, light, the canvas and the frame, stems from his endeavour to understand what defines a painting, its potential or its limitations, and how they relate to painting as a medium, and to our perception. His paintings and installations are directed towards the elementary components of painting in their purest form. He follows a strictly defined concept, often inspired by studies in the theory of colour, physics or philosophy, which allows him to systematically examine particular principles of painting. From the perspective of post-conceptualist painting, he addresses issues engendered by the art of the 1970s and 80s, approaching them with rigorous consistency. Such a truthful analytical approach and conceptual background position his art in an exceptional place in the context of contemporary Czech art.
The starting point of philosophical and technological research of the fundaments of painting is related to Malý’s reverence for classical painting, and to the question of which direction contemporary painting can follow. Malý hails from the Orlické Mountains, the home of Antonín Slavíček and other well-known landscape painters. Malý’s early years were also devoted to landscape. While studying at FaVU VUT (2006–2012) at Tomáš Lahoda and Petr Veselý’s studios, he reassessed his views, having realised that rather than landscape he was interested in colour and rhythm. His first post-graduation painting series focused on optical effects caused by light and its refraction into the spectrum (Reflection, 2012; From the light factory, 2013), thematising his painting by the motif of a diagonal cross. Gradual abstraction and reduction of anything unnecessary led him, around 2015, to colour and light as fundamental elements of painting, around which his art constantly orbits.
Malý’s key sources of inspiration are various theories of colour and studies of the technology of painting – also the subject of his lecture series at his alma mater. The main driver in the creation of his art are the ideas of Ludwig Wittgenstein, who rejected colours as substances and treated them as a language matter. A number of Malý’s paintings are loosely linked to Remarks on colour, in which Wittgenstein considered the language games we play with colours, and the metamorphoses of the meanings of colours in relation to their contexts. One of Malý’s first cycles that these ideas inspired was entitled The dissipation of space as a consequence of the synthesis of colour (2015), centring on mutual relations between colours. Malý was intrigued by the borders between colours, as a “space where space deconstructs, affected by the context of colour”. This series incorporated the first octagonal paintings inspired by Wittgenstein’s graph of eight elementary colours. Malý revisited the graph later in the cycle of object paintings entitled Complete space in a colourful context (2018), in which he treated three-dimensional objects with layers of metallic pigments in elementary colours. The dynamic change of colours caused by light refracting in the angles of the octagons or by the viewer’s movement and disposition relativises the quintessence of the paintings.
In his cycle A colour of place (2015) the construction system of his paintings becomes more prominent. The frame is declared to be a fundamental element of the painting, its shape standing out on the canvas under the thick layers of paint and forming a basis for the painting’s composition and format. Malý soon reversed the classical scheme of paint, canvas and frame, letting the frame step out of its hidden role prominently into the foreground of the painting (Ludwig let out a kite, 2016). The canvas is not stretched onto the frame in a conventional way. Sometimes there are wooden or metal planks attached to it, making the canvas drape in impressive spatial cascades, on other occasions Malý removes the frame construction completely and lets the canvas assume its own shape formed by gravity, when hanging off the ceiling (Mere space of the colour green, 2016; An inability of a painting to capture reality, 2017), or formed by the deformations of the canvas as the layers of paint gradually dry (Floating garden, 2017).
The questions of a painting’s probabilities in space and time are also related to Malý’s monochrome paintings with a linear structure, which form a substantial proportion of his body of work (e.g. About the red in time, 2016; Sequence of yellow colour, 2017; Black, 2019; Light must be golden, 2020). Paintings of frequently untypical (octagonal, oval or triangular) formats are created by layering multiple horizontal and vertical lines of colours. The mass of the paint opens the painting to the space and the painting is affected by light and shadow, in the same way as sculptures and reliefs. This development of elementary features of a painting based on the revision of classical painting principles transform Malý’s paintings towards attaining three-dimensions.
The issues of blurry borders between a painting and an object are connected to Malý’s most recent cycle Inside a painting (or Inside black and white), which he started at his Krems placement at the end of 2020. He radically bares the fundamental elements of the painting and reorganises them into new shapes, in which the individual elements are presented on their own, without any secondary connotations or deformations set by conventional artistic procedures. Yet again, Malý disrupts the traditional schema of painting, in which a paint is layered upon a canvas stretched over a wooden construction of the frame. Instead, he layers the canvases freely, fixing their natural structure and drapery as he goes, connecting them with epoxy resin, into which he mixes pure graphite. Light and shadow play key roles in the painting entering the space, which means that Malý eliminates colour completely in these paintings-objects, using black graphite as a pigment, which can both refract light intensively, and absorb it. He paraphrases Goethe’s thesis that colour is the space between black and white. This absolute interconnection of the painting and layered canvases, forming an epoxy composite, forms the basis for the construction system of the painting, which is a heavy iron construction. These special developments shape the paintings into objects, which we can still perceive as paintings. Malý talks about creating situations of paintings and objects, which encompass the surface of a painting and the spatial dimensions, light and shadow.
Martina Mrázová
/
Břetislav Malý je umělec výrazně analytického založení, jehož tvorba se odvíjí od těch nejelementárnějších otázek malířství. Vyhraněný zájem o formální aspekty malby, jako jsou barva, světlo, plátno či rám, vychází z jeho snahy pochopit, co vlastně malbu definuje, jaké jsou její možnosti, limity a vztahy k médiu obrazu i k našemu vnímání. Ve svých malbách a malířských instalacích směřuje k základním komponentám malířství v jejich prvotní, čisté formě. Vždy přitom zároveň sleduje předem vymezený koncept, mnohdy inspirovaný studiemi z oblasti teorie barev, fyziky či filozofie, a na jeho bázi podrobuje jednotlivé malířské principy systematickému zkoumání. Z pozice postkonceptuální malby se tak svým způsobem obrací k problémům, které začalo otevírat umění sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, k nimž ovšem Malý přistupuje s až exaktní důsledností. Myšlenkovým zázemím a poctivým analytickým přístupem zaujímá jeho tvorba v kontextu soudobé české malby výjimečné postavení.
Východiska filozofických a technologických průzkumů podstaty malířství souvisí s velkou úctou Břetislava Malého ke klasické malbě a s otázkou, jakým směrem se může malířství v současnosti vůbec ubírat. Malý pochází z Orlických hor, z kraje Antonína Slavíčka a dalších slavných krajinářů, a také prvopočátky jeho tvorby byly s krajinomalbou spjaté. Během studií v ateliéru malířství Tomáše Lahody a Petra Veselého na FaVU VUT (2006–2012) začal Malý své výchozí pozice přehodnocovat a uvědomil si, že jej vlastně nezajímá krajina, ale barva a rytmus. V prvních malířských sériích vzniklých po absolutoriu se zaměřoval na optické efekty související s působením světla a s jeho rozkladem na barevné spektrum (Odlesk, 2012; Ze světelné továrny, 2013) a přes motiv diagonálního kříže směřoval k tematizaci malby samotné. Postupným abstrahováním a redukováním všeho nadbytečného dospěl kolem roku 2015 k barvě a světlu jako fundamentálním prvkům malby, kolem nichž jeho tvorba neustále osciluje.
Zásadní inspirační zdroj pro svá malířská zkoumání nachází Malý v různých teoriích barev a studiích souvisejících s technologií malby, o níž ostatně sám na své alma mater přednáší. Klíčovou roli v jeho tvorbě hrají myšlenky filozofa Ludwiga Wittgensteina, který odmítá substanční pojetí barev a pohlíží na barvy jako na problém jazyka. Řada maleb Břetislava Malého se volně vztahuje právě ke spisu Poznámky o barvách, v němž Wittgenstein uvažuje o jazykových hrách, které s barvami hrajeme, a o proměnách významu barev v závislosti na změně jejich kontextu. Jeden z prvních Malého cyklů inspirovaných těmito myšlenkami nesl název Zánik prostoru jako následek barevné syntézy (2015) a soustředil se na vzájemné vztahy mezi barvami, zejména na jejich slučování. Malého zajímala právě ona hranice mezi jednotlivými barvami jako „místo, kde se prostor vlivem barevného kontextu dekonstruuje“. V rámci této série se také objevily první malby osmiúhelného formátu, inspirované Wittgensteinovým grafem osmi základních barev. K němu se Malý později vrátil ještě cyklem obrazů objektů s názvem Úplný prostor v barevném kontextu (2018), v němž trojrozměrné osmistěnné objekty pojednal vrstvami metalických pigmentů základních barev. Dynamickou proměnou barev, k níž dochází vlivem lomu světla v úhlech osmistěnu či pohybem a dispozicemi diváka, relativizoval i podstatu maleb samotných.
V cyklu Barva místa (2015) se vedle barvy začal více prosazovat také konstrukční systém obrazu. Rám je zde nejenom přiznaný jako základní element obrazu, ale pod hutnými nánosy barev se na plátně znatelně rýsuje a stává se základem pro kompozici i formát obrazu. Klasické schéma barva plátno rám Malý vzápětí zcela obrátil a nechal rám ze své skryté role vystoupit přímo do prvního plánu obrazu (Ludwig pouští draka, 2016). Plátno už tedy není na rám napnuté konvenčním způsobem; někdy jsou k plátnu z přední strany přichycené dřevěné či kovové tyče, mezi nimiž se plátno vlní v mohutných prostorových kaskádách, jindy Malý konstrukci rámu odstraňuje úplně a nechává plátno, aby si svůj tvar určilo samo – ať už působením gravitace díky zavěšení plátna ze stropu (Pouhý prostor zelené barvy, 2016; Neschopnost malby zachytit realitu, 2017), nebo zkroucením plátna v důsledku prosychání barevných vrstev (Floating garden, 2017).
S otázkami prostorových a časových možností obrazu souvisí také Malého monochromní malby s lineární strukturou, které tvoří podstatnou část jeho tvorby (např. O červené v čase, 2016; Sekvence žluté barvy, 2017; Černá, 2019; Světlo musí být zlaté, 2020). Malby často netypických (osmiúhelných, oválných, nebo i trojúhelných) formátů vznikají mnohonásobným vrstvením horizontálních či vertikálních linií barev. Díky hmotě barvy se malba otevírá do prostoru a v obrazu, podobně jako v soše či reliéfu, se uplatňuje i světlo a stín. Rozvíjením elementárních prvků malby na základě revize klasických malířských principů se tak Malého obrazy posouvají směrem k trojrozměrným objektům.
Otázky nezřetelných hranic mezi obrazem a objektem souvisí také s Malého prozatím posledním cyklem Uvnitř malby (nebo Uvnitř černobílé), na němž začal pracovat na stáži v Kremsu koncem roku 2020. Základní stavební prvky obrazu zde radikálně obnažuje a restrukturalizuje do nových seskupení, v nichž jsou jednotlivé obrazové komponenty zastoupené samy o sobě, bez sekundárních konotací či deformací daných konvenčními malířskými postupy. Malý opět narušuje tradiční obrazové schéma, spočívající ve vrstvení malby na plátno, které je napnuté na skrytou rámovou konstrukci. Místo toho na sebe volně vrství plátna, jejichž přirozené struktury a zvlnění průběžně fixuje a plátna navzájem propojuje epoxidovou pryskyřicí, do které vtírá čistý grafit. Při rozpínání malby do prostoru hraje zásadní roli světlo a stín, proto Malý v těchto obrazech-objektech barvu zcela eliminuje a jako pigment používá černý grafit, který je schopen světlo intenzivně odrážet, ale také pohlcovat. Zároveň tak volně parafrázuje Goethovu tezi, že barva je prostor mezi černou a bílou. Z absolutního propojení malby a vrstvených pláten, které díky pryskyřici tvoří jakýsi kompozit, vychází i konstrukční systém obrazu v podobě těžké železné konstrukce. Rozvíjením prostorových aspektů malby tedy vznikají objekty, které ale stále vnímáme i jako obrazy. Malý proto hovoří o vytváření malířsko objektových situací, v nichž jsou zastoupené jak malířský povrch, tak i objektová prostorovost a světlo a stín.
Martina Mrázová