Ludwig let out the kite
White Pearl Gallery, 9. 2. - 14. 2. 2017,
Curator: Pavel Kubesa, Photographer : Hynek Alt
Installation view in the White Perl Gallery, Prague
Press Release
In his work, Břetislav Malý has been consistently dealing with questions pertinent to painting, the reflection of the nature and structure of the painting medium – questions which he subjugates to both strict, almost philosophical analysis and liberal, playful commentary. In his older paintings, he analyzed the possibilities of the painterly medium to depict optical effects and the characteristics of the effects of light and its refraction. In the newer paintings, Malý has been preoccupied with the basic painting element, that is, color. Color (or pigment) as the fundament of the painterly medium has worked for Malý as a bridge between the seemingly purely abstract visual morphology towards more conceptually oriented understanding of paintings in which the notes and stories of late Wittgenstein’s color theories are reflected. For Wittgenstein, it is not colors in themselves that stand in the centere of his attention but the way in which we speak about them, the language games we play with them. The issue of chromatics cannot be solved in the field of psychology or physiology but falls within the sphere of natural language since it is models and ways of handling reality through language that are decisive for the dealing with it.
The exhibition in the White Pearl Gallery elaborates on this game through the medium of painting. Břetislav Malý creates a complex gallery installation in the gallery space in which he understands painting as a space medium. It is not a conversion of painting into object but painting itself, the most immediate structural element of the canvas, understood as a tool with which three-dimensional space is handled. Space, be it understood constitutively (as the constitutive element of the handling of paint) or as an end in itself (as a mimetic effect of the color composition) becomes as subjects which enables to articulate the theses of self-reflection (not only) of Břetislav’s painting. Three deconstructed paintings-objects fill the gallery space. Structural groups of each painting are decomposed into newly defined chronology, reversed ontology, or a new order which lays bare the borders of hitherto free movement. In this presentness of the constitutive elements of easel painting’s edges (the stretcher – the canvass – the painting), its former functions are made more obvious. The new order rids them of their older context which is laden with traditional, automatic expectations, and rehabilitates our sensitivity towards the construction and morphology of painterly composition. „Flag“, „curtain“, or „screen“, transcribe the flatness of easel painting into creased and overlapping compositions. A kind of landscape of time and space is simulated in the creases which creates a gap in the assumed image continuity in a sort of an anagram, so the origins that constitute painting are disclosed, which tells us much more about color than shape. These landscapes also hide the secret of the series title which reads “Ludwig has set off the kite.” The kite in our hands is white and has a clear rhombic shape; once it is high in the sky, it becomes just a black dot.
In a similar way, painting (as a process), which is predominantly distributed over Malý’s canvasses in one prevailing color, takes up new chromatic qualities thanks to its landscape-like undulation. Earlier, in the easel painting genre, these qualities in fact simulated landscape, they worked as a window into a fictive, diegetic space of the image’s world.
Paintings placed in space are framed by four circular canvasses. A circle, the most elementary planar geometrical shape, also one of the topics of the medium’s self-reflexivity and an analogy to its constitutive conditions, gesticulates Břetislav’s installation as the issue of painting which, although it works in spatial dimensions, is not necessarily expanded.
Pavel Kubesa
/
Tisková zpráva
Břetislav Malý se ve tvorbě dlouhodobě věnuje otázkám nejvlastnějšího malířství, reflexi povahy a struktury malířského média, otázkám, které podrobuje jak přísné, až filosofické analýze, tak i volné a hravé tvůrčí glose. Ve svých dřívějších obrazech zkoumal možnosti malířského média zobrazit optické efekty, vlastnosti působení světla a jeho lomu, nověji pak rozpracovával elementární prvek malby: barvu. Barva coby fundament malířského média působila
v jeho práci jako přemostění mezi na první pohled ryze abstraktním vizuálním tvaroslovím směrem ke konceptuálněji zaměřenému chápání Břetislavových maleb, v nichž se odrážejí poznámky a příběhy teorie barev „pozdního“ Wittgensteina. Pro Wittgensteina nestojí v centru pozornosti jakési barvy o sobě, nýbrž to, jakou roli barvy hrají v našich promluvách, jak o barvách mluvíme, jaké jazykové hry s nimi hráváme. Otázka barevnosti není řešitelná na poli psychologie či fyziologie, nýbrž
spadá do sféry analýzy přirozeného jazyka, neboť určující pro řešení této otázky jsou modely a způsoby toho, jak uchopujeme realitu prostřednictvím jazyka.
Výstava ve White Pearl Gallery rozehrává tuto jazykovou hru prostřednictvím média malby. Břetislav Malý vytváří v galerijním prostoru komplexní malířskou situaci, která rozvíjí malbu jako prostorové médium. Nejedná se konverzi malby do objektu, nýbrž o samotnou malbu, jakožto nejpůvodnější strukturální prvek obrazu, chápanou jako nástroj nakládání s třídimenzionálním prostorem. Prostor, chápaný ať už konstitutivně (jakožto stavební prvek práce s barvou), tak „cílově“
(jakožto mimetický efekt barevné skladby), se pak stává subjektem, který umožňuje artikulovat teze sebereflexe (nejen) Břetislavovy malby. V prostoru galerie se rozprostírají tři dekonstruované malířské objekty-obrazy.
Strukturální grupy každého obrazu se rozpadají do nově definované posloupnosti, převrácené ontologie či nového řádu, který obnažuje jejich vzájemné hranice kdysi volného pohybu. V tomto zpřítomnění hran základních stavebních prvků klasického závěsného obrazu (rám–plátno–malba) jsou zviditelňovány jejich dřívější funkce. Tento nový řád je zbavuje dřívějšího kontextu, který je obtěžkán tradičním, automatizovaným očekáváním a rehabilituje tak senzitivitu vůči stavbě a tvarosloví malířské skladby. „Vlajka“, „závěs“ či „paraván“ převádějí plošnost klasického obrazu do zvlněných a překrývajících se kompozic. Ve zvlnění se simuluje jakási časoprostorová krajina, která vytváří trhlinu v předpokládaném obrazovém
kontinuu a v jakémsi anagramu se odhaluje původnost malby v její založenosti o mnoho více v barvě, nežli ve tvaru. V těchto krajinách je tak ukryto i tajemství názvu Ludwig vypustil draka: drak, který v našich rukou je bílý a jasných kosých tvarů, pohybuje-li se vysoko na nebi, stává se jen černou tečkou. Podobně tak i malba, která je po plátně rozvrhována většinou v jedné dominantní barvě, nabývá svým „krajinným zvlněním“ nových barevných kvalit, takových kvalit, které dříve (v klasickém
obraze) naopak simulovali právě krajinný ráz, jakési okno do fiktivního, diegetického prostoru světa obrazu. V prostoru rozmístěná malba je pak rámována čtyřmi kruhovými obrazy. Kruh, coby nejelementárnější rovinný geometrický útvar a jedno z témat sebereflexe malířství, jakási analogie a podmínka obrazu, uvozuje Břetislavovu instalaci jako problém samotné malby, která přesto, že pracuje v prostorových dimenzích, není nutně expandovaná.
Pavel Kubesa