Komplementární / Complementary

Břetislav Malý a Tomas Rajlich

7. 3. - 10. 4. 2018, Etcetera Gallery, Brno, Kurátor - Martin Dostál / Curator - Martin Dostal

Fotografie / Photographer : Kiva

Text: Martin Dostál

Břetislav Malý



Břetislav Malý



Břetislav Malý



Břetislav Malý



Břetislav Malý



Břetislav Malý



Břetislav Malý



Pohled do instalace v Galeri Etcetera / Installation view in the Etcetera Gallery

Tisková zpráva / Press Release



Komplementární
Tomas Rajlich a Břetislav Malý


Jestliže se, přinejmenším v posledním desetiletí, těší zvýšené pozornosti malba ve smyslu autonomního média a také konceptuální tendence, jejichž prestiží je zkoumání formálních vizuálních aspektů, je nasnadě, že tento trend nefokusuje v uměleckém provozu pouze historické příspěvky, ale také akceleruje současnou tvorbu. Pojem neomoderna, který se v uplynulých letech výrazněji frekventoval, lze mimo jiné chápat jako jistou revokaci modernistických principů, jak je poměrně překotně přinášelo dvacáté století, s tím zřetelem, že je patrně dobře možné prozkoumávat uvolněné, nedotažené či nevyčerpané aspekty modernistických avantgard a navazovat na ně, či je s odstupem současnosti mixovat a fúzovat v novém vizuálním nadšení. Jedinečný okamžik pak nastává, když i sami starší a původem ryze modernističtí tvůrci stále ještě tvoří aktuální umění, přičemž jejich dřívější tvorba revokuje v novém kontextu současné významy. Tak nějak by se dal označit myšlenkový půdorys drobné výstavy, nazvané Komplementární, spojující tvorbu malířů Tomase Rajlicha a Břetislava Malého. Zatímco první je excelentním zástupcem poslední krajně modernistické fáze umění konce šedesátých a zejména sedmdesátých let, Břetislav Malý je reprezentantem nedávno nastoupivší malířské generace, víc než dobře obeznámené s rozličnými uměleckými trendy posledních desetiletí.
Výstavu zřetelně legitimizuje jejich vztah k vyhraněným hodnotám v abstraktním malířství, jehož nárokem je zkoumání struktury malby, vlastností barev a v neposlední řadě také formální a prostorové aspekty malovaného obrazu. Tomas Rajlich (narozený v roce 1940) prožil podstatnou část svého tvůrčího života v holandském exilu v živém kontaktu s americkou i evropskou radikální uměleckou generací, jejíž přirozenou součástí se stal. Už spoluzaložením Klubu konkretistů (s Jiřím Hilmarem, Radkem Kratinou a teoretikem Arsénem Pohribným) v roce 1967 deklaroval svůj zájem o přísné geometrické struktury, ke kterým se přirozeně proklestil od svého studia sochařství v Laudově, Pokorného a Hladíkově ateliéru na pražské akademii. Struktura se Rajlichovi stala východiskem pro postupné rozvíjení malířské strategie, která vnímala problematiku tvorby vycházející z geometrie v širších souvislostech. Rajlicha zajímala také textura, živý povrch, rukopisná stopa, která v jistých fázích začala strukturu překrývat, či naopak se ve „zbytkové“ podobě dostávat na(d) texturu. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let pak umělec dospěl přirozenou cestou k monochromatické malbě a také k seriálnímu malířskému uvažování. Tato tvorba následně vyústila v práci s monochromatickou aluminiovou folií, která stále nese vrstevnatou malířskou dikci.
Rajlichovu malbu, po svém syntetizující minimalistickou strukturu, monochromatickou texturu a jemnou gestiku, můžeme vztáhnout k proklamacím jeho starších souputníků, ať už budeme uvažovat o malbě a o barvě jako soustředěném organismu v duchu Gottharda Graubnera, nebo se odkážeme na reálnou estetiku Roberta Rymana. Zařazením do expozice Fundamental Painting v amsterodamském Stedelijk Museu v roce 1975 se Rajlich ocitl v kontaktu s autory jako Gerhard Richter, Robert Ryman, Agnes Martin, Robert Mangold, Brice Marden, Raimund Girke a dalšími na výstavě, která přinesla radikální modernistické malířské pozice v kontextu vrcholícího minimal artu a exploze konceptuálních tendencí. Tehdejší frekventovaný pojem „primárních struktur“, ať už pod tím míníme fundamentální malířství, reduktivismus nebo minimalizující analytické tendence, je stále otevřenou možností, jak ostatně dokazuje nejen Rajlichova dosavadní tvorba, ale také práce Břetislava Malého (narozeného v roce 1985).
Geometrické konstrukce, barevné koncepty, převracení subjektu a objektu, estetické expedice za obrazy a mimo obraz, filozofické aspekty barvy, to všechno jsou premisy, se kterými Břetislav počítá. Tohoto absolventa brněnské FAVU v ateliérech Petra Veselého a Tomáše Lahody (studoval v letech 2006 až 2012, v současné době je zde asistentem v ateliéru Petra Kvíčaly) fascinují fyzické jevy, které souvisí s hmotnou podstatou malířství a vztahem obrazu k prostoru. Zkoumání barvy a jejích optických, fyzikálních a filozofických aspektů byla rozhodným impulsem jeho malování. Je víc než zajímavé komparovat Malého práce s malířskými tendencemi od druhé poloviny šedesátých a zejména sedmdesátých let, ale i dalších desetiletí, kdy se pracovalo s různě strukturovanou monochromatickou malbou, v konkrétním výstavním případě s povrchově živou malbou Tomase Rajlicha. Vedle toho ovšem můžeme u Malého přemýšlet v postmoderních kategoriích konstrukce a dekonstrukce, které můžeme pojímat jak instrumentálně, tak ve strukturálně-filozofickém smyslu slova. Komplementární prezentace obou autorů si osahává absolutní nároky intelektuálně a esteticky vyhraněné tvorby, jejíž smysl se obrací do podstaty umění, zbavené sociálních a neestetických dimenzí. Rozvíjí vizuální myšlení v jeho krystalické podobě, což se ukazuje jako stále nosná a platná kvalita.

Martin Dostál

/

Complementary
Tomas Rajlich and Břetislav Malý


If, at least in the last decade, painting as an autonomous medium and a conceptual tendency, whose priority it is to explore formal visual aspects, has been enjoying growing attention, it is plain to see that this trend does not focus only on historical contributions to the artistic life, but that it also animates contemporary works. The term neomodernism, used recently with increasing frequency, can be understood as a revocation of modernist principles which were somewhat hastily fashioned by the twentieth century, bearing in mind that liberated, imperfect or not fully exhausted aspects of modernist avant-gardes can be further explored and continued, or that they can be mixed and fused with a new visual enthusiasm but with the perspective of contemporary times. There comes a unique moment when older and by origin purely modernist artists keep creating topical art, and their earlier works acquire new meanings in new contexts. That is how the ideological framework of a recent small-scale exhibition titled Complementary and connecting the painters’ Tomas Rajlich and Břetislav Malý’s art can be described. While the former is a highly regarded representative of the final extremely modernist phase of art of the end of 60s and primarily the 70s, Břetislav Malý represents the recently established generation of painters more than well-versed in the miscellaneous array of trends in arts of recent decades.
The show is legitimised by their relationship to established values found in abstract art, which calls for investigating the structure of a painting, the characteristics of colours and last but not least, formal and spatial aspects of painting. Tomas Rajlich (born in 1940) spent a substantial portion of his artistic life in exile in Holland in close contact with generations of American and European radical artists, of which he became a natural part. His participation in establishing The Club of Concretists with Jiří Hilmar, Radek Kratina and the art theorist Arsén Pohribný in 1967 manifested his interest in strict geometrical structures, to which he had naturally found his way since his studies of sculpture in Lauda, Pokorný and Hladík’s studio at the Prague Academy. Structure became Rajlich’s starting point for a gradually evolving painting strategy which imagined an art based on geometry in wider correlations. Rajlich also cared about texture, living surface, and the characteristic marks of his strokes, which in some stages started to cover the structure, or whose remnants appeared on or over the texture. The natural course of events led the artist to monochrome painting and to serial artistic thinking. The culmination of this line of artwork is his work with monochromatic aluminium foil which carries his layered artistic diction.
Railich’s painting, synthesising a minimalist structure, monochromatic texture and fine gestures can be linked to his older co-artists’ proclamations, whether we consider painting and colour as a concentrated organism according to Gotthard Graubner, or whether we relate it to Robert Ryman’s real aesthetics. Becoming a part of the Fundamental Painting exhibition in The Stedelijk Museum in Amsterdam in 1975 put Rajlich in touch with Gerhard Richter, Robert Ryman, Agnes Martin, Robert Mangold, Brice Marden, Raimund Girke and other artists in a show which brought out radical modernist positions in the context of culminating minimal art and in the explosion of conceptual tendencies. The then-frequently used notion of ‘primary structures’, meaning fundamental painting, reductivism or minimalizing analytical tendencies, remains open, as shown by Rajlich’s work to date, and by the work of Břetislav Malý (born 1985).
Geometric constructions, colour concepts, switching the subject and the object, aesthetic expeditions behind paintings and away from them and philosophical aspects of colour are all premises that Břetislav addresses. A graduate of FAVU in Brno in Petr Veselý a Tomáš Lahoda’s studios who studied there from 2006 to 2012 and who currently works as an assistant in Petr Kvíčala’s studio, he is fascinated by physical phenomena related to the material nature of painting and by the relationship between a painting and space.
Exploring colour and its optical, physical and philosophical aspects was a decisive impulse for his painting. It is very interesting to compare Malý’s work with the tendencies in painting of the second half of the 60s, the 70s and of the following decades, where monochrome painting with different structures was used. In this show, Malý’s work is being compared to Tomas Rajlich’s paintings with living surfaces. Malý can be considered in the post-modern categories of construction and deconstruction, which can be conceived instrumentally or in the structurally-philosophical sense of the word. The complementary presentation of both artists explores the absolute demands of intellectually and aesthetically shaped art whose meaning turns towards the essence of art devoid of social or non-aesthetic dimensions. It develops visual thinking in its purest sense, which it still shows to be a supportive and valid quality.

Martin Dostál