Where does the river end and the sea begin?
26. 1. - 24. 2. 2023, Etcetera Gallery, Prague
Curator: Martina Mrázová, Photo: Kiva
Installation view, Etcetera Gallery, Prague
Situation in line, 2023, 72 x 60cm - graphite and epoxy on canvas and steel
Situation in line, 2023, 60 x 80cm - graphite and epoxy on canvas and steel
Situation in line, 2023, 160 x 40cm - graphite and epoxy on canvas and steel
Situation in line, 2023, 160 x 72cm - graphite and epoxy on canvas and stee
Situation in line, 2023, 160 x 72cm - graphite and epoxy on canvas and steel
Situation in line, 2023, 72 x 60cm - graphite and epoxy on canvas and steel
Situation in line, 2023, 160 x 40cm - graphite and epoxy on canvas and steel
Situation in line, 2023, 160 x 40cm - graphite and epoxy on canvas and steel (detail)
Installation view, Etcetera Gallery, Prague
Situation in line, 2023, 72 x 60cm - graphite and epoxy on canvas and steel
Line, 2023, 60 x 8 cm - graphite and epoxy on canvas and steel
Line, 2023, 60 x 8 cm - graphite and epoxy on canvas and steel
Where does the river end and the sea begin?
Břetislav Malý is an artist with a distinctly analytical foundation whose painterly explorations are guided by the desire to understand what painting actually is, what principles and rules make a painting a painting and what its possibilities and limits are in relation to our perception. Malý strips the basic formal means of painting, such as colour, light, the canvas and the frame, down to the core to reveal the qualities by which the construction of a painting is defined. By making the basic elements of painting and their primary functions meaningful, the artist opens up new possibilities of painting construction, which in many ways brings his work closer to minimalism and fundamental painting. In the revised process of the construction of a painting which escapes the established conventions of painting, the well-established categories start to collapse – the image suddenly acquires the properties of an object, or architecture or drawing, without losing the character of the painting. According to Břetislav Malý, the linguistic definition of the categories of art directly influences our perception and experience, which is why in his work he deliberately creates various painting "situations" that make what we are looking at, less obvious.
Malý presents one of these situations in his show at the Etcetera Gallery, for which the problem of the line in the painting became a focal issue. A line is one of the elementary means of painting alongside a point and a surface. Unlike a point, it is connected to time and movement. It can be seen as a point in motion. The line can be generally understood as a section of the time and motion axis, as a continuous sequence of events in the form of an uninterrupted brushstroke. But the line is also a basic element which defines the surface, dividing it into two parts and bringing these parts into a relationship with each other. In this perspective, the line represents the principium, according to Miroslav Petříček, the beginning of order, "the beginning of the conceivable or the distinguishable".
It is the relationship of the line to the two-dimensional surface of the painting that is important for for Malý. He is interested in what happens when we conceive the image, for which the surface is the fundament, as a line, and vice versa: at what point does a line become a surface? Malý has liberated the line from the painting surface to make it a painting itself. In other words, he radically stretched and narrowed the surface of the painting into the format of a straight line. The painting paradoxically ceases to be a surface because it is a line, but the line also creates and defines the surface, as we are also reminded by the blindframe which underpins the composition and which usually remains untouched by this linear deformation. In a complicated situation, the painting also takes on the character of an object, and the flatness of the painting is preserved.
In these paintings-objects, we primarily perceive a spatial composition formed by the relationship between the line and the heavy iron frame, which by its format and material compels our attention. Screws and rivets visible in the frame leave us in no doubt that it is still a blindframe in its meaning of a supporting construction of the painting, which usually remains hidden behind the canvas. We turn our attention again to the lines - the paintings, which are spatial in themselves, but at the same time, with their surface and their frayed edges resemble a monumentalised drawing. The lines are created by laying down several layers of rough canvases on top of each other and fixing them continuously with epoxy resin. With a brush or directly with his fingers Malý rubs pure graphite into the individual layers of canvas, which represents colour in the painting by its ability to both reflect and absorb light, following Goethe's thesis that colour is the space between light and darkness, to which Malý has explicitly referred in several previous works. Monochromatic surface of the painting is shaped by dark graphite, in which the free movement of the eyes in both directions of the line is interrupted by polished reflective surfaces that mirror the surroundings, including the viewer, and draw them in. However, due to the extreme distortion of the format, no compositional rules apply within the surface
of the painting. The doubt whether we are looking at a painting or at an object is related to the question of when the surface is actually born and the line ceases to exist. Malý’s analysis of this problem, which has no simple and unambiguous answer, ranks him alongside artists like Johannes Itten, Paul Klee or Vasily Kandinsky, whose poetic metaphor we used as the title of the exhibition.
/
Kde končí řeka a začíná moře?
Břetislav Malý je umělec výrazně analytického založení, jehož malířská zkoumání jsou vedena snahou pochopit, co je vlastně malířství, jaké principy a pravidla dělají obraz obrazem a jaké jsou jeho možnosti a limity ve vztahu k našemu vnímání. Základní formální prostředky obrazu, jako jsou barva, světlo, plátno a rám, Malý očišťuje až na dřeň, aby odhalil vlastnosti, které jsou určující z hlediska výstavby obrazu. Zvýznamňování základních elementů malby a jejich primárních funkcí autorovi otevírá nové možnosti konstruování obrazu, které jeho tvorbu v mnohém přibližují minimalismu a fundamentální malbě. V revidovaném procesu výstavby obrazu, jenž se vymyká zavedeným malířským konvencím, se však začínají hroutit ustálené kategorie – obraz najednou získává vlastnosti objektu, a někdy dokonce i architektury nebo kresby, aniž by ovšem ztrácel charakter obrazu. Jazykové vymezení jednotlivých kategorií umění podle Břetislava Malého přímo ovlivňuje naše vnímání a prožívání, ve své tvorbě proto záměrně vytváří různé malířské „situace“, které znejasňují, na co se to vlastně díváme.
Jednu z těchto situací Malý představuje i na výstavě v Etcetera Gallery, pro niž se stal určující problém linie v obraze. Linie patří vedle bodu a plochy k elementárním malířským prostředkům. Na rozdíl od bodu je však spjatá s časem a pohybem; můžeme si ji představit i jako rozpohybovaný bod. Linii lze tedy obecně chápat jako výsek časové a pohybové osy, jako kontinuální sled událostí v podobě nepřerušovaného tahu štětcem. Linie je ale rovněž základním prvkem, který definuje plochu, rozděluje ji na dvě části a tyto části zároveň uvádí do vzájemného vztahu. V tomto ohledu představuje linie podle Miroslava Petříčka principium, tedy počátek řádu, „počátek myslitelného či jakkoli vůbec rozlišitelného“.
Pro Břetislava Malého je důležitý právě vztah linie k dvourozměrné ploše obrazu. Zajímá jej, co se stane, když samotný obraz, jehož elementárním základem je plocha, pojmeme jako linii, a naopak, v jakém okamžiku se z linie stává plocha. Malý linii z malířské plochy osvobodil, aby ji učinil obrazem samotným, jinými slovy, radikálně roztáhl a zúžil plochu obrazu do formátu linie (přímky). Obraz tak paradoxně přestává být plochou, protože je linií, avšak linie zároveň plochu také vytváří a vymezuje, jak nás upomíná také blindrám jako nositel kompozice, který touto lineární deformací zůstává zpravidla nedotčen. V komplikované situaci tak obraz nabývá rovněž charakteru objektu, plošnost malby ale přitom zůstává zachována.
V těchto obrazech-objektech vnímáme primárně prostorovou kompozici utvářenou vztahem linie a těžkého železného rámu, jenž si svým formátem i materiálem vynucuje naši pozornost. Přiznané šrouby a nýty v rámu nás ale nenechávají na pochybách, že jde stále o blindrám ve smyslu podpůrné konstrukce malby, která zůstává obvykle skrytá za plátnem. Opět tedy obracíme pozornost k liniím-obrazům, které mají samy o sobě prostorový charakter, zároveň ale svým povrchem a roztřepenými okraji připomínají monumentalizovanou kresbu. Linie vznikají kladením několika vrstev hrubých pláten na sebe a jejich průběžným fixováním epoxidovou pryskyřicí. Do jednotlivých vrstev plátna Malý štětcem či přímo prsty vtírá čistý grafit, který svou schopností odrážet a současně pohlcovat světlo zastupuje v obraze barvu (v návaznosti na Goethovu tezi, že barva je prostor mezi světlem a tmou, k níž se Malý explicitně odvolával již v několika předchozích dílech). Monochromatická plocha malby je tedy utvářena temným grafitem, v němž je volný pohyb očí v obou směrech linie někdy přerušován vyleštěnými reflexivními plochami, které zrcadlí okolí včetně diváka a vtahují jej do sebe. Kvůli extrémní deformaci formátu ale v ploše malby žádná kompoziční pravidla nefungují.
Pochybnosti, zda se díváme na obraz nebo objekt, tedy souvisí s otázkou, kdy se vlastně rodí plocha a linie jako taková přestává existovat. Břetislav Malý se tak analýzou tohoto problému, na nějž neexistuje jednoduchá a jednoznačná odpověď, zařadil po bok umělců, jako byli Johannes Itten, Paul Klee nebo Vasilij Kandinskij, jehož poetickou metaforu jsme použili jako název výstavy.
Martina Mrázová