Ze světelné továrny / From the light factory

Text ke katalogu / Catalogue Text


Bylo by krásné, kdyby slova mohla vyvolat podobný efekt jako první letmé nakouknutí do ateliéru… Po levé ruce obrazy, jeden se opírá o druhý, menší formáty stojí na sobě; je jich zase víc od té doby, co jsem tu byl naposled. Napravo plátno, na němž se vějířovitě rozkládá plná barevná paleta, práce na něm ještě neskončila. O kousek vedle obraz, který už znám z fotografií: vertikální, stoupavý pohyb křížených diagonál evokuje plameny ohně (dojem ještě umocňují sálavé tóny kadmií). A pak další plátna, které Břetislav vytahuje a místnost jimi postupně obestaví a uzavře kruh.
Bude to rok od jeho úspěšné obhajoby na Fakultě výtvarných umění v Brně. Tehdy jsem za Břetislavem chodil jako oponent nahlédnout do školního ateliéru. Překvapilo mě, jak moc se diplomka lišila od jeho předchozí práce. Leitmotivem obrazů, jež tehdy vznikaly a které tvoří jádro série Odlesk (2012), je světlo a barva; vztah k nějaké předmětné skutečnosti, k „věcem“ všeho druhu, se z nich prakticky vytratil. Břetislavova malba, psal jsem tenkrát, se ke světu „nevztahuje ikonicky (neusiluje o nějakou podobnost s ním), ale reaguje spíše na hlubší, energetické a těžko konceptualizovatelné úrovně smyslové zkušenosti.“
Na tomto konstatování myslím není nutné mnoho měnit ani s odstupem jednoho roku, což ovšem neznamená, že Břetislav v uplynulém období přešlapoval na místě. V sérii Odlesk se přimknul k dlouhé a vrstevnaté tradici „abstraktního expresionismu“ (chápaného zde nikoli jako distinktivní styl tzv. newyorské školy, ale jako obecné hledání cesty, jak specifické niterné obsahy a významy přenést na plátno a neopírat se přitom o iluzivní nápodobu skutečnosti). Specificky pak v této sérii nechal rozeznít náladu podobnou „znovuobjevování malby“ pod hlavičkou postmodernismu v osmdesátých letech minulého století.
Zdá se mi, jako by kouzlo (a v jistém smyslu zároveň tragický rozměr) malby, která usiluje o něco víc, než pouze příslovečně držet prst na tepu doby, spočívalo v nutnosti věčného návratu ke snad až alchymistické snaze o ovládnutí základních elementů: světla a barvy. Ty na rozdíl od bodů, linií a ploch – na rozdíl od základního slovníku modernistické malby – není dost dobře možné podrobit nějakému racionálnímu schématu. Ze své povahy zůstává světlo někde na hranici hmotného a nehmotného světa. Zvolíme-li si je jako téma práce, téměř nutně se před námi otevírají otázky duchovnosti, transcendence, spirituálního rozměru tvorby.
Z hledání, do kterého se Břetislav pustil, povstali Noví bozi. Malby z přelomu loňského a letošního roku netvoří formálně natolik sjednocenou sérii jako Odlesk, přesto celou řadou prochází jeden prvek, který Břetislav neopouští ani v aktuálně vznikající sérii Ze světelné továrny. Je jím kříž, respektive dvě přímé diagonální linie propojující rohy plátna, setkávající se v jeho středu. Je tím, prvním, co se na plátně objevuje, a i když jej nutně vnímáme jako součást celkové kompozice, je nutno říct, že se pravidlům kompozice v užším slova smyslu vymyká. Tento apriorní zásah do plochy plátna podmiňuje a zároveň neguje všechny další kroky, jednotlivá gesta, tahy, jimiž je na řídkou vrstvu gesticky rozetřeného šepsu nanášena barva – z počátku ještě dosti hmotná, ale s postupem času jakoby dematerializovaná a redukovaná čistě na „barevné světlo“, na svou zrakově vnímatelnou kvalitu.
Kříž protínající plátno představuje podobnou hranici jako okraje plátna. Jedno i druhé tu neoddiskutovatelně jsou a je zajímavé sledovat, jak se k těmto mantinelům Břetislav vztahuje. Střed kříže představuje v sérii Ze světelné továrny základní pevný bod, kolem kterého se roztáčí barevný vějíř. Zatímco v tomto středu barva neuplývá, ale pouze kolem něj rotuje, linie okrajů plátna a ramenou kříže k sobě často barvu přitahují, zastavují její pohyb a nechávají ji zhoustnout do kompaktnější plochy. Tato základní dialektika vějířovitého pohybu barevného spektra a zklidněných míst, v nichž barevná hmota obvykle ztrácí svou lehkost a světlo spíš pohlcuje, než aby jej vyzařovala, je pro mě nejvýraznějším rysem celé série.
Je nepochybné, že fáze hledání ještě není u konce. Jednou mezní polohou aktuálního Břetislavova přístupu by mohly být, jak to v našem rozhoru sám výstižně pojmenoval, malby do čajovny – takové, jež pouze mechanicky opakují formální schémata spojená s pokusy o zachycení spirituálních, až mystických prožitků. Druhý nežádoucí extrém představuje „profesionalizace“, spolehnutí se na obratnost, s níž se lze držet na vlně toho, co právě teď konvenuje oku poučeného galerijního diváka. Na posledních Břetislavových pracích je zneklidňující (a zároveň vzrušující) fakt, že oba zmíněné póly, reprezentované na jedné straně second-handovou duchovností čajovny a na druhé straně vyprahlou sofistikovaností galerijní „bílé krychle“, se k sobě dostávají nebezpečně blízko. Vydat se na cestu mezi nimi není jako se plavit širokým rovným kanálem. Spíše jízda raftem na divoké horské řece – abyste bezpečně dojeli do cíle, musíte cítit proud, nepolevit v pozornosti a být si neustále vědomi svého místa.
Podržíme-li se metafory továrny z názvu aktuální série, je třeba mít na mysli, že je to továrna velmi zvláštní. Má jen jednoho zaměstnance, který je zároveň jejím majitelem (kapitalismus naruby, v němž o odcizené práci nemůže být řeč). Nicméně je to stále továrna, nikoli chrám, svatyně nebo alchymistická dílna. Nelze se myslím dost dobře vrátit před bod, v němž Johannese Ittena ve vedení přípravného kurzu na Baushausu vystřídal László Moholy-Nagy, a zůstat v prostoru současného umění – a Břetislav si toho je vědom.

Mgr. Jan Zálešák, Ph.D.


/


It would be wonderful if words evoked a similar effect as the first fleeting visit to a studio… On your left hand side, you can see canvases leaning against each other, smaller formats stacked in piles; their numbers have grown since my last visit. On your right hand side, there is a canvas on which you can see a full palette fanning out – this painting has not been finished yet. A little bit further, I can see a painting which I already know from photographs: the vertical, rising movement of crossed diagonals evokes flames (the impression is enhanced by radiant cadmium tones). Then Břetislav takes out more canvases, leans them against the studio walls, and thus closes the circle.
It will have been a year since his successful grad show defense at the Faculty of Fine Arts of the Brno University of Technology. I used to visit Břetislav as the opponent of his works at the school studio. I was taken aback by the extent to which his diploma paintings differed from his previous works. Paintings which he has been creating since then have light and color as their leitmotif (the series is called The Reflection); however, the relationship to any objective reality and to “things” of any kind has vanished. Břetislav’s paintings, I wrote a year ago, do not relate to the world in an “iconic” manner (they do not strive for mimesis) but respond to deeper and energetic levels – levels of sensual experience which can only be conceptualized with great difficulties.”
This statement needn’t much change even with one year’s distance, though that does not mean, however, that Břetislav has been stuck in the same position. In his Reflection series, Malý has adhered to the long and complex tradition of “abstract expressionism” (by which I am not designating the distinctive style of the New York school, but the general search for an approach in which specific inner content and meanings might be transposed onto a canvas without having to recourse to mimesis). Specifically in this series, Malý has evoked the moods similar to the “rediscovering of painting” within the post-modernist tendencies of the 1980s.
It seems to me that the charm (and at the same time the tragic dimension) of painting which attempts something more than just following the zeitgeist resides in the necessity of the eternal return to the alchemic effort to control its essential elements: light and color. These – unlike points, lines, and surfaces, which represent the essential vocabulary of modernist painting – cannot be easily subjected to a rational formula. Light is always defined as being posited somewhere on the border of the material and immaterial worlds. If artists choose it as the topic of their work, they almost inevitably face the questions of spirituality and transcendence.
New Gods have risen from Břetislav’s search. These paintings, from the turn of the year are not as formally compact as the Reflection series, but the whole series is connected by an element which Břetislav does not abandon even in the currently created series From the Light Factory. It is the motif of an X-cross – two diagonally crossed lines connecting the corners of the canvas and meeting in its center. The cross is the first thing that Břetislav always puts onto the canvas, and even if we perceive it as the part of the whole composition, it must be emphasized that the cross defies the rules of composition in the narrower sense of the word. This a priori intervention into the canvas surface determines but at the same time negates all further steps, gestures, or strokes by which the paint is applied to gesticulatively smeared priming – the paint is at first still fairly material, but gradually becomes increasingly dematerialized and reduced to pure “colored light”, to its visually perceivable quality.
The cross intersecting the canvas represents a boundary similar to the edges of the canvas. Both are indisputably present and one can be intrigued in watching Břetislav relate to them. The center of the cross in the Light Factory series represents a basic fixed point around which colors fan out. While the paint in the center does not flow but merely rotates around it, the lines of the edges of the canvas and the cross arms attract paint, halt its movement, and let it thicken into a compact surface. These elementary dialectics of the fanning movement of the color spectrum and tranquil spaces in which the material paint usually loses its airiness and absorbs, rather than radiates light, represents for me the most distinctive feature of the whole series.
No doubt the search has not finished yet. Břetislav might apply two ultimate approaches to painting – one represented by “pictures for the tearoom” which merely repeat formulas associated with efforts to capture spiritual or even mystical experiences. The other pole is represented by “going professional” – relying on the skillfulness with which one can cater to the trends which the connoisseur of contemporary art is familiar with. Břetislav’s most recent works are upsetting (and exciting at the same time) as the two poles of his creativity, represented by the second-hand tea-room spirituality on the one hand and the barren sophistication of the white gallery cube on the other, are on a dangerous course toward one another. Traveling between them is not like sailing on a wide straight canal. Rather, it is like rafting on a wild mountain river – if you want to reach the destination safely, you must feel the current, stay alert, and be continually aware of your position.
If we return at last back to the metaphor of the factory from the name of this latest painting series, we have to keep in mind that this factory is very special. It only has one employee who owns it at the same time (the model of capitalism is here turned inside out; alienated labor is here out of the question). However, it is still a factory, not a shrine, temple, or the alchemist’s workshop. I believe that it is not possible to return to that time before the moment in history in which László Moholy-Nagy took over teaching the foundation course at Bauhaus from Johannes Itten and still remain in the sphere of contemporary art – and Břetislav is fully aware of this.

Mgr. Jan Zálešák, Ph.D.