A colour of place
Richard Adam Gallery, Brno, 9. 6. – 27. 9. 2015
Curator: Richard Adam, Jan Zálešák
Installation view in the RA Gallery
Text to the exhibition
In the course of its history, painting has taken upon itself different, external tasks. Painting can preach, philosophize, do politics, criticize…luckily the medium has never reduced itself solely to all those various ends to which it can be employed and still has kept the right and privilege to deal with itself and the basic elements which constitute it. Břetislav Malý (*1985) presents in the exhibition space of The Gallery on the Bridge, a part of The Adam gallery, works created within the last year. Color – the essential element of painting – is the leitmotif of all canvases here. Although the exhibition might seem to be an integrated concept at the first and cursory glance (the lay person will unmistakably state that all works are abstractions), Malý is showing three compact cycles here, in fact.
Břetislav Malý graduated from the Faculty of Fine Arts where, apart from other things, he also teaches a course on the technology of painting. After graduation, Malý, however, decided to leave Brno and move to the country to the village of Polešovice located on the foot of the Chřiby Hills. Interpreting artists’ work from biographical facts can be suspicious for its closeness to 19th C methodology,{ literarily “it reeks of 19th C methodology}, however, the change of environment and its projection into Malý’s paintings is an evident fact which can be proved by the existence of paintings with landscape motifs.
Four night-pieces are represented at the exhibition: A Night Too Hot (2014), Night Is Waiting (2014), Night Clouds Awaiting Dawn (2014) and Mountain Before Dawn (2015). All four paintings attract the viewer’s attention due to their chromatic schemes far away from the common assumption that night is black or Prussian blue. The paintings with the recurring motif of a mountain which rises from a vaguely sensed horizon to the upper edge of the painting is dominated by shades of red and orange, applied with vigorous brushstrokes on dark underpainting. The painterly elaboration of the thesis stating that colors never disappear during the night but cannot simply be seen due to lack of light not only develops the spectator’s imagination (I myself recall a few hot nights in which I walked home from villages scattered around Moravian Slovakia), but has also become the starting point for the most current series of paintings in which Malý concentrates on the problem of local color.
This approach might have inspired Malý to call the exhibition and five of the canvasses The Color of Place. The canvasses are of same sizes and have the function of the mental frame of the exhibition. While Malý uses color in the above-mentioned landscape series to represent an atmospheric phenomenon, or interprets a certain idea about local color of light with minimal luminosity, in the Color series color does not represent anything that would be outside the image. The canvasses could be understood as a kind of self-portraits of color, provided that color would be able to represent itself. The series is united by several elements: sometimes the paint is applied almost violently, the result being the stretcher frame printed on the canvas surface; another element recurring in Malý’s work is the motif of a square standing on its tip. I have always interpreted this basic module – the calm square rotated by 45 degrees, suddenly having acquired a great degree of dynamics – as the sign of light waves; not as the representation of light but rather as the scheme of its inherent essence. This might be the reason why I find the latest series so thought-provoking. The formal element the rhomb remains, but light is replaced by color – very material, heavy, fluid, penetrating the canvas, sometimes even unbearably blunt. The paintings in the Color series would hardly be characterized as beautiful, yet what they lack in decency is amply supplemented by intensity and the refusal of compromise.
The three paintings placed in the middle part of the exhibition are different from the rest at the first sight thanks to their atypical formats (two octagons and one oval); in their form, they take off where Malý left at his recent exhibition in the Young Gallery. The diptych called About Local Color With L.W. (2015) interprets the color theory of Ludwig Wittgenstein. Within the bounds of analytic philosophy, Wittgenstein is not so much interested about the physiological or psychological characteristics of effects of colors but rather about the way in which we conceptualize them and to what extent this conceptualization is the result of language conventions. The oval canvass titled The Collapse of Space as the Result of Color Synthesis (2015) is the painter’s reply to Wittgenstein’s musings. The octagon shape derived from two pairs of primary and secondary colors implodes into an oval and consequently clearly delineated boundaries between colors as conceptual categories disappear as well.
The tension between a systemic view on color in various color theories on the one hand and empirical approach based on long experience with color as an imaginary matter on the other constitute an imaginary glue which binds the exhibition consisting of several different series into a coherent whole. The composition of the exhibition is based on long sightlines, but at the same time works with the immediate relations between the individual canvases, which makes the strategies applied in the “micro-space” of the painting doubled in the syntax of the whole exhibition.
Jan Zalesak
/
Text k výstavě
Malířství na sebe v historii znova a znova bralo úkoly, které mu byly takříkajíc vnější. Malbou lze kázat, filosofovat, politikařit, kritizovat… Naštěstí se malba nikdy nezredukovala na všechny možné účely, k nimž lze použít, a nadále si uchovala právo a výsadu zabývat se i sama sebou a základními elementy, z nichž je budována. V prostoru Galerie na mostě představuje Břetislav Malý (*1985) práce z posledního roku, jejichž leitmotivem je výrazový prostředek v malbě asi nejdůležitější – barva. Ve výstavě, i když se při prvním, letmém pohledu může jevit jako výrazově kompaktní (laik bude „neomylně“ konstatovat, že to jsou všechno abstrakce), se střetávají přinejmenším tři sevřenější cykly, kterým se níže pokusím stručně uvést.
Břetislav Malý absolvoval brněnskou Fakultu výtvarných umění, na které v současnosti působí mimo jiné jako vedoucí kurzů zaměřených na technologii malby. Před životem ve městě dal ovšem před časem přednost venkovu – dnes žije a tvoří v Polešovicích, kde se dolnomoravský úval začíná pomalu zvedat směrem k Chřibům. Odvozování výkladu tvorby z biografie autora sice může zavánět metodologií devatenáctého století, ovšem to, že se změna prostředí (místa) do Malého tvorby výrazně promítla, je zkrátka fakt, který se dá nejlépe doložit na malbách s krajinnými motivy.
Na výstavě jsou zastoupena čtyři nokturna – Příliš horká noc (2014), Noc čeká (2014), Noční mraky očekávající úsvit (2014) a Hora před rozbřeskem (2015) –, která ihned zaujmou svou barevností, vzdálenou konvenční představě o tom, že barva noci je černá, případně hodně temná pruská modř. Na obrazech s opakujícím se motivem hory, která se vypíná z tušeného horizontu někdy až k hornímu okraji plátna, dominují odstíny červené a oranžové, nanášené ráznými tahy na tmavou podmalbu. Malířské rozvíjení teze, že barvy v noci nikam nemizí, jen je nevidíme, protože je příliš velká tma, nerozvíjí jen divákovu představivost (sám jsem si vzpomněl na několik horkých nocí strávených návraty domů z vesnic roztroušených po moravském Slovácku), ale stalo se i východiskem pro nejaktuálnější sérii maleb, v nichž se Malý zaměřuje na problém lokální barvy.
Odtud zřejmě i spojení Barva místa, které dalo název celé výstavě a objevuje rovněž v názvu pětice rozměry identických pláten, jež výstavu v Galerii na mostě rámují. Zatímco ve zmíněné krajinné sérii je barva používána k reprezentaci atmosférického jevu, respektive je interpretací určité představy o lokální barvě světla s minimální luminozitou, v sérii Barva místa nezobrazuje barva myslím nic, co by se nacházelo mimo obraz. Jsou to jakési autoportréty barvy, pokud by se tedy barva mohla namalovat sama. Série je sjednocena několika prvky: místy až bezohledným kladením barev, v jehož důsledku se do plátna obtiskuje kříž rámu, nebo opakujícím se motivem na koso postaveného čtverce, který je v Malého tvorbě přítomný dlouhodobě. Vždy jsem tento základní modul, klidný čtverec natočený o pětačtyřicet stupňů, a tímto jednoduchým pohybem najednou plný dynamiky, pro sebe vykládal jako znak světelného vlnění. Ne jako zobrazení světla, spíš jako schéma jeho vlastní podstaty. Možná proto se mi tato aktuální série maleb jeví tak dráždivá. Formální prvek (kosočtverec) zůstává, světlo však nahrazuje barva – materiální, těžká i tekoucí, zadírající se do plátna, někdy až nesnesitelně tupá. Malby ze série Barva místa bychom asi jen těžko označili jako krásné, ovšem to, co jim chybí na uměřenosti, bohatě vynahrazují intenzitou a nekompromisností.
Trojicí pláten umístěných ve střední části výstavy, které se z celku výstavy na první pohled vymykají atypickými formáty (dva osmiúhelníky a jeden ovál), navazuje Břetislav Malý na nedávnou samostatnou prezentaci v brněnské Galerii mladých. Diptych O základní barvě s L. W. (2015) je malířskou interpretací barevné teorie Ludwiga Wittgensteina. V duchu analytické filosofie se Wittgenstein nezajímá ani tak o fyziologické nebo psychologické vlastnosti či účinky barev, ale spíš o to, jak o nich uvažujeme a jakým způsobem je naše uvažování o barvách důsledkem jazykových konvencí. Oválné plátno Zánik prostoru jako následek barevné syntézy (2015) je pak Malého malířskou odpovědí na Wittgensteinovy úvahy. Tvar oktagonu odvozený ze dvou dvojic základních a sekundárních barev se „hroutí“ do oválu, a v důsledku mizí i zřetelné hranice mezi barvami jako konceptuálními kategoriemi.
Napětí mezi systémovým pohledem na barvu v nejrůznějších barevných teoriích a empirickým přístupem, opírajícím se o dlouholetou zkušenost s barvou jako matérií je pomyslným tmelem, který výstavu složenou z několika dílčích sérií spojuje do soudržného celku. Skladba se podřizuje na jednu stranu dlouhým pohledovým osám, ale pracuje rovněž s bezprostředními vztahy jednotlivých pláten, takže postupy uplatněné v „mikrokosmu“ obrazu se zdvojují v syntaxi výstavy.
Jan Zálešák